Basement Project ve spolupráci s kurátorkou Anežkou Kořínkovou připravuje výstavu Barbory Šaroun Šemberové. S nadcházející výstavou realizovala Anežka rozhovor s Barborou nejen na téma jejich spolupráce.

Báro, máš za sebou bakalářské studium Ilustrace a knižní vazby, pak jsi přešla na AVU k Rittsteinovi, kde ses věnovala malbě. Přesto si myslím, že kresba pro tebe a tvojí tvorbu zůstává podstatná, v čem se cítíš líp, co je ti příjemnější, která z těchto poloh?  

No to je zajímavý. Já jsem na AVU šla vlastně hlavně kvůli malbě. Během studia tý ilustrace a knižní vazby, kde jsme dělali autorské knížky, jsem vlastně začala malovat a přišlo mi, že mi to jde. Takže jsem na základě té malby zkusila jít na AVU a tam jsem jenom malovala. V jednu chvíli ale přišel moment, kdy jsem se cítila hrozně svázaná tou technikou. Stále se to učím a prostě občas mi přijde, že se víc zamotám do tý techniky malby než do toho co chci tím vyjádřit, a tak jsem si vždycky odpočala kresbou. V tom mi pomohl trochu i Pepa Bolf, který nás všechny vždycky podporoval v tom, ať se netrápíme s jednou konkrétní věcí a klidně zkusíme něco jiného. Říkal mi, ať chvíli kreslím, když chci. Uvědomila jsem si, že mi to pomohlo se uvolnit a nějak jsem chvíli zas jenom kreslila a ani jsem to nevnímala. Ta kresba je pro mě asi více automatická a snadněji se mi tam vrství ty barvy. Ale zároveň pak vždycky dojdu k tomu, že potřebuju i něco namalovat no. 

A stává se někdy, že se tyhle dvě techniky někdy v těch dílech potkávají? Že někdy začneš malovat a pak to dokresluješ, vstupuješ do toho třeba tím pastelem?

Jako to jsem občas udělala, že jsem malovala a kreslila olejovým pastelem a pak jsem do toho ještě malovala. Spíš mi ale přijde, že někdy používám to médium tak, že kreslím jako bych malovala a pak někdy maluju kresebně, že to spíš tak ubíhá. (směje se)

Mě by taky zajímala ta barevnost tvých děl. Když se je pokusím popsat, tak mi přijdou velmi jemný, pohádkový, jednoduchý, ale taky naivní a automatický. 

Pro mě je to nejvíc intuitivní věc. Měla jsem třeba období, nebo to někdy dělám i záměrně, že si naopak naschvál dávám nějaká omezení. Spíš si řeknu, jak bych chtěla, aby ta věc vyzněla, když něco má být více temnější, spíš se řídím tímhle. Ale ty barvy pro mě nějak jako vždycky byly to první, nejpřirozenější, co dokážu na ten papír nebo plátno dát a vlastně i když maluju venku v plenéru, tak mi spíš dělalo problémy používat ty reálný barvy. To je naopak něco co se pak vždycky učím. To je pro mě těžší, nedává mi to pak tolik smysl. 

Tvoje tvorba se dá vnímat v rámci větších celků. Každý ten cyklus kreseb či maleb má společné prostupující téma. Zajímalo by mě, jestli ta témata k tobě volně přichází nebo se cíleně rozhodneš, čemu se budeš v další sérii věnovat? 

Mně přijde, že se ty témata vždycky i trochu prolínají, že na sebe něčím navazují nebo aspoň já v tom vidím nějakou souvislost, když s tím začínám. Někdy to téma vzniklo i tak, že jsem se třeba bavila s kamarádem a ten mi třeba řekl na základě něčeho co jsem v tu chvíli dělala, tak udělej třeba svatbu. Vždycky to vnímám tak, že se k tomu dá nějak přikročit z nějakého úhlu pohledu, že mi to třeba dává smysl a pak mně na to napadnou jiný věci, který s tím souvisí. A pak si uvědomím, že jsem nad tím už vlastně přemýšlela, jen jsem přesně nevěděla jak k tomu dojít. A některý téma, třeba jako jsou krajiny, to pro mě zas bylo něco, co jsem si dopřála jako odpočinek od nějakého většího přemýšlení. 

Možná ta intuice je fakt něco, co se ti do toho dostává obecně. To mě přivádí k otázkám na ty tvé cykly, které se věnovaly příběhům z pohádek a lidským pranostikám. Když jsme se o tom bavily naposledy, některá fakta mě zaujala natolik, že když jsem přišla domů, začala jsem si vše googlit. Byla to pro mě neobjevená šláka informací. Proto by mě zajímalo, když se pro nějaké to téma rozhodneš, jakým způsobem si dohledáváš informace. Je tvůj průzkum postavený na orální paměti pamětníků nebo hledáš na internetu či v knihách? 

Je to takovej mix. Někdy začnu dost na povrchu, že narazím na nějaké dokumenty na ČT, které mě dovedou k nějakému jménu. Co se týká zrovna těch pohádek, tak jsou to vždycky tak trochu náhody. Narazím například na program v Národopisném muzeu, kam záměrně zajdu na některou z přednášek a jsem tam jediný člověk, co není etnolog. (smích)  Vlastně díky tomu jsem se dostala k nějaký konkrétní sbírce a nakonec dostala i možnost se s tím odborníkem či odbornicí setkat. To byl takový můj vrchol v tomhle. Jinak ale využívám internetu, podcastů, tam narazím na tématický celek, který mě zajímá, a to mě pak dostane ke konkrétnímu podcastu. Někdy to byly i filmy, takže se to vše prolíná. 

Což mě lehce obloukem přivádí k připravované výstavě A Dance of Stars and Moonlight pro olomouckou galerii Basement Studio. Prozradila bys prvotní impuls k tématu a co na tý výstavě bude prezentováno? 

Tak vlastně ten nejhlavnější zdroj, od kterého jsem následně měla tendenci se vzdálit, byla Píseň písní. Mělo to více důvodů, vycházelo to zároveň z toho, že mi furt dává smysl řešit pohanský tradice, lidový zvyky, ale vlastně pak jsem se dostala k tomu, že bych vlastně mohla prozkoumat taky křesťanskou víru. Ta Píseň písní mi pak začala dávat smysl i ve spojení s přípravou mojí svatby. A ještě víc mě potěšilo, když jsem narazila na výklad farářky Martiny Viktorie Kopecké. Kde je pro mě hodně důležitý i to, jak ona k tomu přistupuje. Vlastně to vykládá hlavně jako ze strany lásky dvou osob, a to se stalo asi tím mým hlavním tématem. Jako důvěra dvou lidí, dvou bytostí. A vlastně i ten jazyk, kterým to je řečeno, takovej hodně pro nás … mluví se tam třeba o koloušcích, což bychom se ve skutečnosti asi mohli zdráhat říci. Ale myslím, že to tu lásku dost zobrazuje, obnažuje. 

Myslím, že je pro Kopeckou důležité, aby text nevyzníval jako heteronormativní příběh muže a ženy. Na těch samotných dílech se ale odehrává děj inspirovaný příběhem muže a ženy. Do tvých děl se to ale nepromítne nezobrazivě ani jednou. Ta láska a důvěra číší ze vztahu živých bytostí ve smyslu zvířat, rostlin a živlů. Rozhodla jsi se záměrně nezobrazit lidské bytosti? 

To byl určitě záměr. V tom textu se dvojice navzájem popisuje a přirovnává k různým zvířatům rostlinám i k neživé přírodě. Bavilo mě doslovně využít ten jejich popis např. Zuby jako bílé ovce, takže se tam ty dvě postavy nakonec úplně ztratí. Myslím, že je to důležitý. Já si to vykládá tak, že ta láska ke druhému člověku prostě neznamená jenom muž a žena. To je můj přístup k původnímu textu.

Výklad Martiny Viktorie Kopecké promlouvá k mladším, explicitně říká, že to není jenom o tom vztahu muže a ženy. Ale zároveň to pořád, pokud bychom se na to podívali perspektivou současných teorií, není dostačující, ta binárnost. Není prostor pro někoho dalšího, pro lásku nejenom k jednomu. 

To je vlastně pravda a já vlastně i v rámci tohohle přemýšlím jako né o lásce dvou milenců, ale myslím, že to může být i k blízké osobě, kamarádovi. Proto jsem i říkala, že je to o nějaký důvěře, myslím, že to v těch dílech může být vidět. 

Ty teď zmiňuješ důvěru. Když se podíváme na některá z těch děl, vidíme na nich i takové nebezpečné momenty, ohrožení které částečně vyplývá i z těch textů. Ty ses to rozhodla přenést i sem do těch kreseb, ale zároveň si myslím, že stále ta důvěra, něha to pozitivní převažuje. Bylo i toto tvým záměrem? 

Určitě je záměr to, nebo já to tak cítím, že člověk když se otevře nějaké druhé osobě, tak je to zároveň i nějaká nejistota pro toho člověka, takže je tam i ta temná stránka, něco co trochu zraňuje. 

Tak ono se i říká, že takový vztah k druhému je zároveň Achillovou patou. 

A to mi přijde, že jakmile dá člověk najevo tu něhu – tohle je i v těch postavách a v těch květinkách vidět –  když už se takhle ukážou, tak je tam taky něco, co na ně uvrhuje stín. 

Ještě jedna věc mě zaujala, která je v nových dílech velmi přítomná, ale zároveň se objevuje i v tvé dřívější tvorbě. Mimo-lidským entitám doděláváš obličeje, polidšťuješ je. V tom nejnovějším souboru vidíme třeba pařez, horu, vodu. Jaký to má u tebe význam?

No jako v tomhle případě mi přijde, že to zastupuje i nějaký bytosti. Zrovna na jedné kresbě – v textu jsou nějací pozorovatelé, kteří soudí tu dvojici a zde je to zrovna skála a kameny. Ty zastupují vyloženě nějaké bytosti. V předešlé sérii krajin, tak tam to zase vycházelo z nějakého pocitu, když člověk přebývá v krajině, přespává tam a nějak se tam pohybuje, tak že má často pocit přítomnosti už jenom z těch zvuků a lehce pak může vidět v těch stromech a tvarech okolo něco nadpřirozeného. Tam to má tento význam.