/Olomouc 25. 10. 22, Galerie Basement/
Chvíli jen tak stojím, kolem mě se dějou věci, ale chodba mlčí. Dlouhé táhlé ticho a přicházející ozvěny kroků. Slunce je vysoko a uvnitř je šero snažící se zakrýt tu prvotní rozpačitost.
Přicházejí ze tmy. Čtyři černé klony unisono pochodují proti mně a snaží se vyplnit ten prázdný, syrový prostor. Voní to tu popcornem a červené víno celkovou syrovost prostoru doplňuje. Nikdo se nesnaží o žádný řádný začátek, všechno tak nějak plyne, jak přicházejí další a další lidé. Ze světla vstupních dveří, proti právě dřepícím černým klonům, přicházejí s upažením klony bílé. Společně se potom proplétají skrze nechápavé přihlížející a popcornu ubývá.
Katedra výtvarné výchovy v Olomouci společně s její brněnskou sestrou, bez ohledu na různé matky, přetvořily přízemí barokního Konviktu k obrazu svému. Doslova. Tak, jak to daný prostor dovoloval. Skrze fotografii a videozáznam dokumentují je, sebe, přírodu. Přírodu, sebe, je. Je díky být. “Být u toho. Být při tom. Být v tom.
Představit si. Formovat. Performovat.
Pěstovat. Pečovat. Recyklovat.
Komu-nikovat.
Spolu-pracovat. Sdí-let.”
Letět. Být při tom přítomen a nezastavit se, vidět, nepochopit a přeběhnout dál, vyhnout se jim. Vyhnout se klonům a zůstat individuálním přihlížejícím. Vyhnout se přímému očnímu kontaktu a vyhnout se náhodným dotykům. Odcizit se. Pokusit se přisvojit si nitro druhého, abych pochopil sebe. Skrze slova, proud a hlínu dál do tmy, kde na monitorech problikávají životy. Životy a osudy zaseklé v cirkulární melancholii mládí.
Hledám v tom šumu modernity trochu té slibované naturální zelené. Stále hledám sebe a nalézám jen klony a ve sklepě tlející hnědé listí a tu agresivní těžkou vůni konce podzimu.
Nakonec se ukáže, že se bez jakéhokoliv našeho snažení příroda obejde, ale obejdeme se my bez ní? Přijít hledat odpovědi se vždycky vyplácí, i když si třeba odnesete jen daleko víc otázek…
