Cítím vůni kopřiv, vím, že to jsou kopřivy, protože takhle to voní u babičky na Velikonoce. Bývá taková ta jarní vlhká zima a tady dole je to stejné. Galerie Basement je malá a chladná. Dýchá, až když přijdou lidi. Teplota stoupá a malost nevadí, protože je sdílená. Výstava s názvem: Sbírám, protože nevím, jak jinak se toho všeho dotknout, se dotýká. Dotýká se všech smyslů a nesmyslně útočí na podzemní urbanistickou realitu naturálním nadhledem.
Výtvarnice jsou v modré. Královsky modré pláště jim sahají po kolena. V modré jsou jediné, tak je lze snadno rozlišit. Lucie Kramářová a Jitka Králová shromažďují, hromadí a přebírají vše, co je možné pozvednout, uchovat. Shodují se na konceptu dotyku, kontaktu, provázanosti s krajinou. Shodují se, ale každá má jinou cestu, jiné procesy, jinou váhu. Těžká malba kamenů v kontrastu s lehkostí bylinné tapiserie. Tupá tíha nerostů naproti stále se zelenajícím ostrým kopřivám.
V prostoru malé galerie působí skvěle, ať je to hromada kamenní znázorněná haldou napnutých pláten, smyčka videí v procesu tvorby nebo záhadná zrcadla s obrácenou pointou, autorky nemají strach to spojit, nebojí se vyzdvihnout úplně všechno. „Tvorba obou umělkyň je podobného ladění, takže i přesto, že netvořily nějakým způsobem synchronně, výstava byla celistvá a příjemná, i když se díla mísila,“ říká kurátorka výstavy Františka Ponížilová. „Díla jsou rozmístěna tak, aby se divák v prostoru cítil přívětivě, uzemněně, aby toužil po kontaktu.“
Společně to funguje. Ony spolu fungují a divák to pozná. Snadno a rychle pochopí potřebu sběru a hromadění. Protože, jak jinak se toho všeho dotknout?
