estival současného umění Prostějov vyhlašuje opencall na autorská umělecká díla a projekty pro svůj 4. ročník, který se uskuteční 3. – 5. 10. 2024. Opencall, jehož tematický rámec navazuje na hlavní téma celého festivalu, je otevřenou výzvou pro všechny vizuální a jiné umělce, jež ve svých projektech pracují s pamětí a jevy s ní spojenými. S pamětí míst, předmětů nebo jiných bytostí, pamětí individuální či kolektivní, s pamětí jako nástrojem, prostředkem, systémem, předmětem výzkumu či elementem, který je třeba aktivizovat. Výzva platí jak na již existující díla, tak na případné nově vzniklé (site specific) projekty, připravené přímo pro prostory barokního kláštera Milosrdných bratří v Prostějově, v nichž se uskuteční prezentace vybraných děl pod vedením kurátora Michala Jalůvky.

Výstavní díla nebo projekty zasílejte do 30. července na email: fsup.prostejov@gmail.com! Prosíme o přiložení popisu díla, CV a portfolia. Zajišťujeme technický support při instalaci, PR, fotodokumentaci, transport, ubytování a honorář.

/Paradoxy paměti/
Přestože lidskou mysl nevnímáme jako něco lineárního, ubíhající čas se jí tak nutně jeví. Je ukotvená v realitě, jejíž hmatatelné kusy se na nás valí z budoucnosti a po setkání s naším já se z nich stávají tenké plátky odloupnuté přítomností, které vzápětí klesají do hlubin minulosti. Abychom se mohli dlouhodobě orientovat v okolní realitě, disponujeme pamětí. Ta však není pouhým nástrojem, který nám hladce, bezchybně a spolehlivě slouží k uchovávání minulého. Je to záhadná entita plná kontradikcí. Je selektivní, často zkreslená, a rozhodně nemůžeme tvrdit, že jsme schopni vědomě a plně řídit její fungování. Jaksi nepochopitelně mrhá svou kapacitou na zcela bezvýznamné věci, a ty „důležité” jakoby pro nás někdy ani neměla zájem uchovat. Přesto je základním kamenem identity každého člověka. Probíhají v ní různé procesy – vzpomínání a zapomínání, nebo vytěsnění – které jsou také ve zdánlivém nesouladu a často je můžeme vnímat jako určitou nevýhodu pro vývoj našich individualit. A co nám vyjde, když slovo „paměť” podrobíme amatérské etymologii? Snad nějaká pa-věc a změť. Cosi nepřehledného a obtížně uchopitelného. Na jedné straně schopnost v jistém smyslu nedokonalá a mystifikující, na straně druhé koncepce tak mohutná a zbytnělá, že nás dalece přesahuje. Tak či tak, lidská paměť je komplexní systém plný paradoxů, který – zdá se – funguje na principu chaosu. Pokud se budeme zabývat paradoxními aspekty této výjimečné schopnosti naší centrální nervové soustavy uchovávat informace, jež k nám prosakují z okolní reality, může to vést k většímu pochopení nejen sebe sama, ale i těch druhých. To, jak prožíváme procesy vzpomínání a zapomínání, může být jedním z impulsů k určité relativizaci zažitých pravd, ustálených narativů a rigidních tezí, které si sebou neseme jak my, tak společnost v níž žijeme.

Michal Jalůvka