Museli bychom se zmenšit, abychom se dostali dovnitř Hančiných obrazů a mohli se otáčivým pohybem rozhlédnout kolem sebe. Abychom byli v obraze, jak se říká. Museli bychom se zvětšit, abychom mohli vzít Petrovy sochy do dlaně jako antistresovou
hmatku a dosáhnout tak absolutního klidu. To, co je v umění Hanky Háblové a Petra Horáka společné, je noblesa. Jsou to věci krystalické, čisté. Myslím si, že jsou to modely architektury nebes. Toho, co je nad námi. Toho, co nás přesahuje. Protože jsem ctitelem Marcela Duchampa a hlavně jeho výroku: „Nezajímá mne umění, ale umělci“, musím říct, že Hanka Háblová je mladá dáma, demiurg exkluzivní malby. Petr Horák má charisma Constantina Brancussiho, sukovitého chlapa, který byl často obklopován amazonkami první čtvrtiny minulého století. Sám Duchamp byl elegantní jak vampír, ale to sem už nepatří…

Mám vizi, že fazety kompozic Hanky Háblové, při určitém naklonění, vychýlení z běžného
galerijního zavěšení, by mohly zrcadlit Nebeský Jeruzalém. Sochy Petra Horáka, které mají
velmi často slovo Dům, jsou pro mne součástky vesmírné lodě, které po správném vložení do jamek tvaru jejich negativů, spustí cosi, co se nedá popsat. Je to nadpozemský design. A i když má za sebou dlouhou sochařskou cestu, dostává se těmito malými zázraky na začátek něčeho nového, velkého. Možná většího, než si teď dokáže představit.
Hanku jsem poznal ještě jako studentku „naší“ školy. A už tehdy svým malířským citem
vyčnívala nad ostatní. Jak šla léta, potlačila svůj výrazný štětcový rukopis, vyčistila a
zjednodušila formu až do bodu, kdy je v jejich obrazech zakletý prazáklad myšlení. I Petrovy sochy jsou kamennými myšlenkami. Jsou na tom beznadějně stejně – způsobují divákovi úžas a mění naši běžnou optiku až k dotyku s neznámým.

Text: Pavel Preisner

Kurátor: Robin Michenka

Za podpory KVV PDF UP Olomouc a Olomouckého kraje